Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie Prahy

18. 4. 2007

Historie Prahy

Kořeny dnešního významu Prahy spočívají v její tisícileté historii hlavního města českého státu a jedné z nejstarších evropských metropolí. Lidská sídla se na jejím území nacházela již v období pravěku,V 6. století začali osídlovat pražskou kotlinu Slované.V sedmém století skupina velmožů založila Moravu, které Byzantští později dali přídomek “Velká”. Tento bohatý stát se rozkládal na území dnešní České republiky. Problém, který říši provázel, bylo pohanství – to ji oddělovalo od zbylého světa politicky i ekonomicky. Král Rastislav proto uvítal dva učence, Cyrila a Metoděje, které k němu vyslal Byzantský císař, aby pomohli mezi lidmi šířit křesťanství a gramotnost. Velká Morava zanikla roku 907. Přestože byla česká knížata poddaná moravským panovníkům, přijala křesťanství a po pádu Velké Moravy získala autonomii. Přemyslovci byli prvním českým panovnickým rodem, mezi nimi byl i legendární kníže Václav, který nechal postavit rotundu sv. Víta, která byla později přestavěna na gotickou katedrálu (Katedrála svatého Víta) a je nedílnou součástí Pražského hradu. Pražský hrad jako dodnes užívané sídlo hlavy státu založil mezi lety 880 a 890 první historický český kníže, Bořivoj I. z rodu Přemyslovců. V první polovině 10. stol. vznikla druhá knížecí rezidence - Vyšehrad. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky - začalo se rodit středověké město.

Ve 13. stol. se obyvatelé předtím právně roztříštěného pražského podhradí sjednotili do městských obcí a opevnili hradbami Větší čili Staré Město pražské. R. 1257 král Přemysl Otakar II. založil a opevnil na levém břehu Vltavy Nové Město . Vrchol rozkvětu tohoto středověkého souměstí přinesla vláda císaře a krále Karla IV. (1346-1378) z rodu Lucemburků. Karel založil světově uznávanou Karlovu univerzitu v Praze, první na sever od Alp (1348), velkoryse vyměřil a založil Nové Město pražské, zvětšil Hradčany a Malou Stranu, zbudoval desítky světských i církevních staveb. Praha vyrostla ve skvělé gotické velkoměsto, jedno z největších v tehdejší Evropě, v němž na ploše 8 km2 žilo asi 40 000 obyvatel. Byl to vládce, který předběhl svou dobu. Byl známý jeho zájem o architekturu, hluboká víra a láska ke svým českým kořenům. Karolinská éra zahrnuje vládu Karla a jeho syna Václava IV. Znamenala pokrok, rozkvět kultury a dobu míru. Také dala Praze její krásné gotické panorama, které po staletí přitahovalko návštěvy a udělalo z ní Caput Regni – hlavu království.

Vážné sociální rozpory vyvolaly v pražských městech reformní hnutí, které po upálení jeho vůdčího představitele Mistra Jana Husa (1415) vyústilo k husitským válkám (1419-1434). V roce 1476 nastupuje na ceský trun polská dynastie Jagelloncu. Husitská Praha hned na jejím počátku odstranila moc královských úřadů, německého patriciátu a římské církve, ubránila se křížovým výpravám krále Zikmunda a stala se na čas rozhodujícím mocenským činitelem v zemi. Výsadní politické postavení v čele městského stavu si pražské měšťanstvo udrželo i v pohusitském období. Jeho dominantní pozicí otřásl až nástup dynastie Habsburků na český trůn (1526) a dalekosáhlé omezení městských práv českých královských měst Ferdinandem I. po neúspěšném stavovském povstání roku 1547.

Vzdor ztrátě politického vlivu prošla Praha ve druhé polovině 16. stol. obdobím intenzivní renesanční přestavby a v l. 1583-1612 se stala sídlem uměnímilovného císaře Rudolfa II., jehož dvůr byl shromaždištěm umělců a učenců z celé Evropy. Praha zažívá již podruhé "Zlatý vek" a stává se centrem ved a alchymii (Tycho Brahe, Johannes Kepler). Počtem 60 000 obyvatel se česká metropole opět zařadila mezi přední evropská velkoměsta. Bitva na Bílé hoře roku 1620, která se odehrála v blízkosi letohrádku Hvězda v Praze, potvrdila habsburský absolutismus na další tři staletí. Přes 30 000 protestantů emigrovalo, mezi nimi byl Jan Amos Komenský, jeden z největších spisovatelů a intelektuálů.Pražská města znovu postihly tvrdé tresty, nucená emigrace nekatolíků, plenění a válečné ztráty a přestože přestěhování císařského dvora a úřadů do Vídně postupně degradovalo Prahu z hlavního města státu na pouhé zemské centrum, uchovalo si město svůj hospodářský i kulturní význam. Pokračovala výstavba šlechtických paláců a především klášterů i chrámů obnovené katolické církve a právě v této době získala jeho architektura osobitou, stylově vzácně jednotnou tvář „pražského baroka“.

Anglická, francouzská a americká revoluce dominovaly 18. století a s nimi i sny o demokracii a republice. Marie Terezie z Rakouska, matka Marie Antoinetty, která v revoluci přišla o život, byla jedna ze skutečně osvícených, přesto absolutistických hlav císařství. Reformovala téměř každý aspekt rakouské legislativy. České země byly nejbohatší součástí Rakouského císařství, ale to nezměnilo nic na jeho podřadném postavení. Marie Terezie chránila domácí ekonomiku, dokonce zavedla povinnou školní docházku. Na druhou stranu ale přemístila všechny úřady do Vídně a tato centralizace vyprovokovala velkou vlnu nesouhlasu. Její příbuzní a ostatní panovníci pochybovali o její schopnosti vládnout, což vyústilo ve válku o Slezsko, severovýchodní část dnešní České republiky, o které Marie Terezie příšla. Její syn, Josef II., nepoužíval reformy k posílení své moci, a byl skutečným idealistou. Zrušil nevolnictví a povolil protestantskou víru. Na druhou stranu také nařídil, aby se na Karlově univerzitě vyučovalo německy.

Patentem císaře Josefa II. z 12. února 1784 byla čtyři dosud samostatná pražská města - Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany - spojena v jeden celek, v hlavní město Prahu. V důsledku průmyslové revoluce vznikl v předpolí jejího barokního opevnění kruh velkých průmyslových předměstí (Karlín, Smíchov, Holešovice, Libeň ad.). Praha se stala největším výrobním a dopravním centrem v zemi a v průběhu 19. stol. se proměnila v moderní velkoměsto. Byla ohniskem vlasteneckého národně obrozeneckého hnutí, jež po revoluci 1848 překonalo pobělohorský úpadek českého jazyka i národního a státního vědomí. Záporným důsledkem této modernizace byla necitlivá asanace vnitřního města, které po roce 1893 padla za oběť velká část Starého Města a téměř celé Nové Město i Židovské Město. Jen zčásti nahradily vzniklou kulturní ztrátu nové reprezentační budovy ve slohu české novorenesance, secese a kubismu.

Po habsburských reformách v 18. století se lidé přesouvali do měst, protože bylo zrušeno nevolnictví. Nově příchozí mluvili česky, což nabouralo představu o plně germanizovaném měšťanstvu. Tato situace vedla k Národnímu obrození, hnutí, které mělo obnovit skutečnou českou kulturu.Během Národního obrození se ke slovu dostali čeští intelektuálové a Praha se stala centrem vlasteneckých snah. Jazykovědci jako Josef Dobrovský a Josef Jungann překládali světoznámé autory do češtiny. Zároveň take jazyk obohacovali a trvali na používání čistě českých výrazů. V obrozeneckém 19. století vznily Národní divadlo, Národní muzeum nebo Akademie věd. Důležitost národní identity zdůrazňoval František Palacký, nejvýznamnější český historik a take jeden z prvních českých politiků. Jedním z největších antimonarchistů během absolutistické vlády Františka Josefa I. byl budoucí prezident, Tomáš Garrigue Masaryk.Po kterém je například pojmenována Masarykova univerzita Brno. V roce 1818 bylo založeno Národní muzeum a v roce 1883 podruhé otevřeno Národní divadlo Smetanovou Libuší.

28. října 1918 se Praha stala hlavním městem samostatné Československé republiky. Dnem 1. ledna 1922 k ní bylo připojeno 37 sousedních měst a vesnic. Po překonání poválečné krize a sociálního neklidu prošlo město v letech 1922-1938 dalším obdobím dynamického rozvoje. Jeho výsledkem byl nejen vzrůst počtu obyvatel až k hranici 1 milionu (1938), ale především vznik četných hodnot urbanistických, architektonických i kulturních, nesených duchem modernismu, funkcionalismu a avantgardních uměleckých proudů 20. a 30. let 20. stol. Praha se stala útočištěm exulantů ze zemí, kde byly nastoleny totalitní a fašistické režimy, a přes rostoucí ohrožení nacionalismem a fašismem si až do počátku r. 1939 udržela demokratickou samosprávu, na níž se podílely všechny politické proudy od pravice po komunisty. Válkou v letech 1914-1918 se poprvé rozšířilo bojiště z evropského prostoru na celý svět. Proti sobě stála mocenská seskupeni Trojspolek a Trojdohoda. První světová válka dosáhla dosud nepoznaných rozměrů, demonstrovala hrůzy moderní techniky zapojené do strategie ničení. Nasazení nových zbraní - tanků, letadel, stejně jako chemických bojových látek (otravného plynu), - si vyžádalo životy milionů lidí. Válka se dotkla ve zvýšené míře i civilního obyvatelstva nedostatkem potravin, prací žen ve zbrojařském průmyslu, bombardováním měst; přinesla závažné politické změny. Během války se rozpadla politicko-společenská struktura staré Evropy. Monarchie Německé říše, Rakousko-Uhersko a Rusko se rozpadly stejně tak jako Osmanská říše. Říjnová revoluce v Rusku poprvé prosadila socialistické představy do praxe. Německo a nástupnické státy habsburské monarchie začaly přecházet k demokratickým republikánským státním formám. Vstup USA do války přesunul těžiště světové politiky. Evropa ztratila své hegemonní postavení. USA se staly rozhodující hospodářskou a finanční velmoci.

Když 15. března 1939 okupovala město nacistická vojska, změnila se Praha, v níž žilo 95 % českého obyvatelstva, v projevech představitelů okupační správy ve "staré německé město", kde Češi měli být jen dočasně trpěni. Jeho skutečnou tvář však ukázaly masové demonstrace obyvatelstva proti okupantům 28. října 1939, zatýkání a popravy po uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 i krvavý teror po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (27. 5. 1942). Protifašistický odboj Pražanů vyvrcholil povstáním ve dnech 5.-9. května 1945, které skončilo osvobozením města a příchodem Rudé armády. 1. světová válka a 2. světová válka otřásly na dlouhou dobu českým lidem.

Poválečný politický vývoj vedl k uchopení moci Komunistickou stranou Československa, která po nekrvavém pražském převratu z 20.- 25. února 1948 namísto proklamované tzv. československé cesty k socialismu vytvořila totalitní nedemokratický režim, poznamenaný policejní zvůlí a justičními zločiny. Pokusem o jeho překonání bylo "pražské jaro" roku 1968, násilně ukončené vpádem okupačních vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1968. Nastolení tzv. normalizace přineslo pak v pražských poměrech nejen potlačení sotva obnovených zárodků demokracie a svobodného života občanů, ale též další prohlubování stagnačních rysů ve sféře ekonomiky i ve všech oblastech veřejného a kulturního dění. Konec čtyřicetileté komunistické totality přinesla "sametová" revoluce, jejímž začátkem byla studentská sametová revoluce v Praze 17. listopadu 1989. Obnova pluralitního demokratického systému, rozsáhlé majetkové restituce a privatizace živností i služeb proměnily a výrazně oživily tvář města, které znovu nalezlo svoji dynamiku. Stalo se kulturním a turistickým centrem evropského významu i dějištěm nejvýznamnějších politických jednání. Pražská památková rezervace byla v r. 1992 zapsána do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Na přelomu 20. a 21. století hlavní město České republiky přes řadu problémů, které zbývají k řešení, znovu důstojně navázalo na svoji staletou historickou roli hlavy českého státu a jedné z významných metropolí a duchovních křižovatek Evropy.

Praha
Praha
Praha
Praha
Praha
Praha
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

praha

(Kadlik, 17. 8. 2007 14:20)

Pekný moc proste si master!!!!